Máme patálie s jednou firmou. Klasika, neplatí. Dlužná částka je teď kolem půl milionu korun. Po mnoha upomínkách, telefonátech apod. jsme podali předžalobní upomínku. Firma nijak nereagovala, proto jsme přistoupili k žalobě.

Několik měsíců po podání žaloby, přišla nepochopitelná reakce soudu. Ačkoliv dluh vznikl ze souvislé smluvní spolupráce dvou subjektů, došel Městský soud k závěru, že jde o více samostatných dluhů a vyloučil tak k samostatnému projednání jednu část žaloby, konkrétně zakázku v hodnotě cca 130 000 Kč. Ostatní nároky byly předány Obvodnímu soudu. Procesně správné, nicméně logicky naprosto nesmyslné a pro nás nešťastné.

15. května 2012 Městský soud rozhodl o zmíněném vyčleněném nároku v náš prospěch. Rozsudek nabyl právní moci, nyní probíhá exekuční řízení. Klíčem úspěchu je pochopitelně rychlost. Tedy, dostat se co nejrychleji právní cestou k majetku firmy. Až nyní jsme předvoláni k soudnímu stání Obvodního soudu ohledně zbylých dluhů. Domnívám se, že kdyby všechny zakázky byly projednány najednou, tedy už před rokem, měli bychom podstatně větší šanci domoci se všech svých peněz. Čas běží a naděje, že se tak stane, je velice malá. Nepochopitelné jednání soudu nás finančně hodně poškodilo.
Tento konkrétní případ může poodhalit, jak funguje soudní systém v České republice. Zároveň odpovídá na otázku, proč řízení trvá tak dlouho a proč je stále tak obtížné dovolat se spravedlnosti. Obávám se, že tyto reálie si většina lidí neuvědomuje.

A pak se stane, že prezident země, kterému jsou příčiny tohoto stavu jasné, a který nemá pravomoci cokoliv změnit, využije jedinou možnost a vyhlásí amnestii. Ta amnestie, která obsahuje třaskavinu v podobě článku 2. Mnozí gesto amnestie vnímali jako zametání pod koberec, já ji vnímám jako sice tvrdou, ale možná jedinou možnost, jak upozornit na fungování soudního systému a podnítit vůli s tím něco dělat.
Pravda je zatím taková, že o amnestii se mluví stále, ale otázky kolem fungování soudů zůstávají nevyřčeny.

 

Martin Lidický