Stalo se to v Itálii na horách. Všude plno lyžařů. Jeden den odpoledne najely rolby a začaly připravovat terén pro závody.

Vypadalo to na velké závody. Tři slalomové tratě, velké zázemí se stany a občerstvením, všude traťoví komisaři, vysílačky šveholily ..., že by Světový pohár ?

Pak to vypuklo. Počet lidí se navýšil o pořádnou masu závodníků. Byli všude. Očekávajíc světovou lyžařskou špičku, šel jsem se na závody podívat. Něco mi ale na stylu závodníků nesedělo. Byl takový víc amatérský. Světová špička to určitě nebyla. Evropská také ne a italská už vůbec. V kabince jsem pak narazil na závodníky z Polska. Slovo Poland měli vkusně vetkáno do svých stylových moderních bund. A tak se jich ptám, cože je to tady za lyžařský meeting. Řekli, že akci pořádá UniCredit Group pro své zaměstnance z poboček asi 16ti zemí, bratru pro 2000 lidí.

Pokýval jsem obdivně hlavou. Když akce, tak akce. Proč ne. Obdiv přestal, když jsem si uvědomil, kde máme účet. V UniCredit Bank. Hlavou mi prolétlo jednání s bankou nad balíčky služeb, kdy ten za rozumnou cenu neobsahoval to, co potřebujeme, zatímco ten dražší už byl lepší, ale i cena byla jinde.

Česká výprava tam byla také. A tak jsem si přemýšlel a přitom prohlížel jednotlivé výpravy, jak mají své jednotné kvalitní designové oblečení, co nemá pranic společného s reklamním textilem z katalogů věhlasných dárkových firem, a cítil se tak trochu jako sponzor této akce.
Hned jsem tento záchvěv malosti vypustil z hlavy. Nebudu jako ten typ klienta, kterému dodavatel nesmí ukázat, že se má dobře, protože si myslí, že vydělává právě na něm.

 

Martin Lidický