Je zajímavé sledovat, jak jedna a ta samá fotka, popř. její variace hrají hlavního hrdinu ve vizuálech různých firem s odlišným zaměřením. Zároveň je k zamyšlení proč v době, kdy je určitá unikátnost a odlišení se mnohdy nutné, je možné, že si firma z hlediska komunikace neohlídá svou vizuální stránku.

Buď je jim to jedno : „Něco tam dejte, není na to moc času“.

Nebo obrázek musí být cenově dostupný = levný : „Nemáme na to moc peněz“ (to neplatí za nákup reklamního prostoru).

Možná, že celkově chybí odvaha a dostatek vkusu posuzovatelů návrhů (klišovité vidění je nám pořád hodně vlastní) : „Musí to vystihovat naši flexibilitu, a hlavně, že se umíme dokonale přizpůsobit potřebám zákazníků“. Co třeba puzzle ?

Nebo jen grafik nemá dostatek invence, myšleno „jiného“ vidění. Jak říkal Cal Bruns: většina má tunelové vidění, vidí jen ten hlavní směr, kterým jdou, ale nevidí, že na tunel jsou napojené malé boční cesty, kterými je možné se dát.

No, ono to bude tak všechno dohromady. A pak se stává, že je jedna firma zaměnitelná s druhou, ztrácí autenticitu, stává se nedůvěryhodnou ve smyslu uvěření sdělení, které nám servíruje.

Nezbývá než popřát, aby si je zákazníci nepletli.

 

Martin Lidický