Jedním z úkolů reklamy je měnit chování lidí. Z toho plyne, že reklamní činovníci dlouhodobě chování obyvatelstva sledují. A když se tak děje léta letoucí, přijde mi, že takový reklamní harcovník se musí zákonitě stát obětí svého povolání. Pozná se to tak, že si jen tak pro sebe definuje cílové skupiny, potvrzuje si jejich statut, chování, reakce apod. Prostě proto, aby sám sobě potvrdil, že vše funguje, jak má.

I mě baví jen tak sledovat chování lidí a ověřovat si jestli je vše v pořádku.
A stejně tak to bylo minulý týden, kdy Dáma s velkým D scházela k parkovišti, na kterém bylo několik aut různých značek. Ale jenom jeden z nich byl nový bílý Jaguár.
Kdo jiný, než ta Dáma musí být od toho Jaguára, říkám si. Ale každou teorii je nutné ověřit. A protože jsem šel před ní, spletl jsem se, jen jakoby, a šel k tomu Jaguáru. Moje auto, bílá Toyota stálo hned vedle. Když jsem bral za kliku Jaguára, Dáma vypískla “To je moje!”. Byl jsem spokojen. Mohl jsem tedy přikročit k druhé fázi a prověřit chování dam od drahých vozů, omluvíce se, že ta bílá auta se mi pletou, a že stejně vypadají všechna pomalu stejně. Ten pohrdlivý obličej, který udělala, mluvil za všechno. Nezklamala, vše bylo, jak má být. Nedej bože, že by se usmála a řekla něco ve smyslu, že v tom nevidí taky žádný rozdíl. To by se mi pak zhroutil můj reklamní svět.

 

Martin Lidický