Tlak na cenu je poslední dobou enormní. Někdy máme pocit, že zadavatelé nechtějí práci co nejlevněji, ale rovnou za nulu. Chceme být kvalitní, máme nějakou laťku a nejít pod ní něco stojí. Kvalita je jedna věc a ekonomika firmy věc druhá.

Například jde-li o grafiku, je několik možností, jak se s rozporem Ekonomika vs. Kvalita vyrovnat:

• Odolat tlaku na snížení ceny, ale riskovat, že „to“ bude dělat někdo jiný, ten kdo bude levnější.
• Další možností je, že se dohodneme s klientem na nižší ceně, ale kvalitu udržíme tak, že ji budeme zčásti dotovat. Zkušení harcovníci v oboru Grafika tento přístup zásadně nedoporučují s tím, že jenom ukážeme, že to jde a už nikdy se z tlaku na cenu nevymotáme. Argument, že se jedná o dotaci z vlastních zdrojů nikdo neslyší, natož, aby ji někdo ocenil. Dosavadní zkušenosti nám říkají, že tak to bohužel je.
• Poslední možností je říct si, že každá koruna dobrá, nějak zakázku rychle zplichtit a interně vyhlásit pověstné: Nikomu neříkejte, že jsme to dělali my.

Realita je taková, že ani jedna z možností nefunguje sama o sobě. Je to o kompromisech na denní bázi. Někdy se nekouká na cenu a věnuje se zakázce tolik hodin, kolik je potřeba. Někdy naopak je interní zadání, aby zakázka byla co nejrychleji hotová, což se rovná snížit náklady na minimum.

Problém poměrně úspěšného tlaku zadavatelů na minimální cenu je jinde. Je to v nízké prestiži našeho oboru. Zajímalo by mě, jestli se něco podobného děje třeba v oboru plastické chirurgie. Ale o tom zase někdy příště.

Martin Lidicky
martin@aboxs.cz