Kdysi jsem objevil zapadlý obchod, kde se prodávala kola. Třebaže to byla taková špeluňka, uvnitř byl cyklo ráj. Ráj nacpaný zbožím, bez ladu a skladu, a ráj spolehlivého servisu. Parta kolařských nadšenců, šťastná, když může kdykoliv pomoct a poradit. Vášeň pro kola čišela z každého ventilku i čepičky na něm.

Letos obchod rozšířili, prosvětlili a vůbec celkově zmodernizovali. Zboží v regálech zredukovali na třetinu. Parta nadšenců se odebrala kamsi do zákulisí obchodu a za pult postavili prodavače zdejšího typu, jehož hlavním úkolem je tvářit se, že vám za vaše peníze přináší dobrodiní. Koukajíc na tu proměnu jsem si jeden ventilek s čepičkou pořídil, abych zjistil, jestli alespoň v něm zůstalo trochu toho nadšení. Platil jsem. Léta letoucí jsem při placení pouze hlásil, že mám u nich slevu. Bodejť by ne, za to množství kol, tachometrů, pláštěnek, olejů a ventilků, co jsem tam nakoupil. Ale prodavač zdejšího typu se mě jal registrovat a vnucovat plastovou kartu. Holt nová doba, říkal. Nechtěl jsem ji, protože podobných karet mám hodně a poprosil jsem ho, jestli si ji nemohu schovat u něj. Odmítl. Nová doba.

Prodavače zdejšího typu jsem se zeptal po důvodu toho přehnaného minimalismu v aranžmá zboží. Hluboce se nadechl a vysvětlil mi, že je to teď nový trend. A jestli to na mě působí jako, že toho zboží mají málo, tak jsem na omylu. Všechny velikosti, druhy a barvy mají totiž ve skladu. Stačí se jen zeptat. A tak jsem se ho zeptal, jestli ten jejich trend schvalují i zákazníci. Jestli se naopak ptali oni jich. Znovu se hluboce nadechl a už neodpověděl. Rozloučil jsem se mile. Tak jak to dělávám vždy, když jsem někde naposledy.

 

Martin Lidický