Je čím dál víc patrné, jak prodavači neprodávají pouze zboží, které sami chcete, ale vnucují vám jiné, které nepotřebujete.

To takhle jedu pro benzín k OMV. Naberu jej za dva tisíce a při placení mi prodavačka vnucuje tatranku, a když nemám chuť, tak aspoň Skittles, nebo voňavý stromeček. Vše před sebou vyrovnané jako, když hraje Monopoly. Nemám sílu říct, že na tatranku nemám chuť, na Skittles vůbec ne a ten stromek mi smrdí. Odmítám bez sdělení důvodu, když prodavačka přidává těžší kalibr. Prý za každou takovou prodanou věc dostává body, body jsou peníze, a já ji svým přístupem o peníze připravuji. Myslím, že tady dosáhli vrcholu, pokud tedy vrchol bereme jako totální degradaci samotných prodavaček.

Z OMV pádím do Billy. Tady jsou v pohodě až do zaplacení. Pak přiskakují žoviálníci v barvách Citibanky a ptají se, jestli mám firemní účet nebo osobní. Říkám, že s jejich firmou nechci mít nic společného. A pak už jen jakoby v dáli slyším jenom proč …, proč …, proč … ?
Říkám, holt jedná se o prostory s rychlo obrátkovým zbožím, tedy velkým množstvím lidí, tak to prostě je.

Pár dní na to se jedu kouknout do specializované prodejny Kjus. Je to tam drahé a asi luxusní. První otázka prodavače přichází 3 vteřiny po příchodu, „Už jste u nás někdy byl?“, Ne, ještě ne. Druhá otázka přilítla u prvního regálu“Už máte nějakou věc od Kjuse?“. Ne, odcházím. Asi bych nic nekoupil i bez otázek, ale zašel někdy jindy, a třeba i koupil. Takhle vím, že už nezajdu. A nekoupím.

A tak se zdá, že prodavači přestali být poradci a obsluhovači. Prodavači se stali prodejci.

 

Martin Lidický